|
Že neumí stroje mluvit ? V dnešní době ( 2006 ) již nejsme daleko technologiím, které jednou vdechnou duši strojům- že stroje budou s lidmi spolupracovat jako rovný s rovným - totiž že komunikace mezi námi a stroji bude na specifické úrovni - budou však někdy stroje mluvit i gesty ? Na odpověď na tuto otázku si budeme muset počkat. Naprosto unikátní poměr vzdáleností uplatňujeme při jízdě autem.I když bychom mohli říct, že odstup mezi auty je v tomto případě ve srovnání s ostatními situaci každodenního života přímo komfortní, vzniká mezi řidiči čiré nepřátelství.Stále znovu a znovu totiž burcujeme naše prostorové vnímání a stále znovu vnikají druzí lidé do naší osobní zóny.Tyto zóny popisuje švýcarský dopravní psycholog Dr. Siro Spörli tak, že auta jako by byla pevnosti.A kdo sedí za volantem se cítí jako říjný jelen ve svém revíru.Naše soukromá zóna se totiž při jízdě autem nepřiměřeně zvětšuje a to v závislosti na rychlosti vozidla.Tato zóna může přesahovat při vyšších rychlostech až deset metrů před vozidlem a deset metrů za vozidlem.Každé těsnější přiblížení vnímáme jako agresi, protože ostatní účastníci silničního provozu dodržují, jak se nám zdá, nedostatečný odstup.Motorová vozidla se však nejen nebezpečně přibližují nárazník k nárazníku, jsou kromě toho ještě nezdvořilá.Nedělají žádná omluvná gesta a maskami svých chladičů se zdvořile neusmívají.Pokorná gesta, která nejenom dávají najevo přátelské úmysly, ale také dbají na důstojnost člověka od těchto věciček očekávat nemůžeme. Neovládají řeč těla - ona gesta, která varují nebo oznamují naše nejbližší úmysly, neoznamují často naše myšlenky a názory na druhé. |
|||||||||||||||||||||||||||
|
|
Lidské bytosti uzavřené v automobilech
unášení čtyřmi koly se chovají jako bojující kohouti.Reagují na bojovné
signály stejně jako rozčilený konkurent na vztyčený hřebínek kohouta -
odpůrce.Ať však již stojíme na vlastních nohou a nebo sedíme ve vozidle,
pokaždé se snažíme bránit svůj životní prostor, bojujeme za své
vlastnictví. Značkujeme svůj revír znameními a trvalou přítomností.Pokud
do tohoto prostoru proniknou jiní, čistě to znamená, že nás chtějí
napadnout a z našeho místa vypudit.Pokud do našeho prostoru nikdo
nevstupuje a respektuje jej, odpovídáme mu stejnou měrou : totiž, že
respektujeme prostor jeho.Možná, že tuto jednoduchou skutečnost by si
mohli uvědomit všichni náboženští a političtí vůdcové, možná, že už jen
proto, že tento jednoduchý vzorec jsme zdědili po našich předcích a možná,
že zde, na této planetě je jedním z charakteristických rysů chování všech
živých bytostí.A je to přitom tak jednoduché : O životní prostor se
různými způsoby a za různých okolností bojuje odjakživa. Ovšem čím dokonalejší máme zbraně, tím dokonaleji a více umíme ničit.Pokud nám někdo vstoupí do naší zóny máme vždy možnost odstoupit o kousek dál a vytvořit si novou.Je ovšem škoda, že podobné věci nemůžeme tak jednoduše vyřešit s celými národy, nebo kontinenty.Ovšem životní prostor je v první řadě dar a měli bychom si vážit nejen pouze svého místečka na této planetě, ale vůbec místa každého jednotlivce.Každý zrozený na něj má právě tím zázrakem zrození právo.A neměli bychom druhým tento prosto upírat, nebo jej brát s ohledem na vlastní nebo cizí prospěch. |
..:: zajímavé weby ::.. |
